Jarní dumání je projekt, který má na svědomí Syki z blogu Knižní doupě. Už delší dobu jsem něco podobného hledala a jsem ráda, že se mohu zapojit. Dumání bude probíhat po dobu dvou měsíců, kdy budu každý týden uveřejňovat článek na předem dané téma. A témata jsou opravdu zajímavá, na všechna se už teď ohromně těším! Tak se do toho pustíme! A dnešní téma k zadumání zní...
Knižní padouši
Milujeme je a zároveň nenávidíme. Některé bychom uškrtili, nebo zabili pouhým pohledem, nad jinými bychom ronili krokodýlí slzy a dušovali se, že jsme už od začátku věděli, že v nich je přece jen kousíček dobra. Jaký je váš vztah ke knižním záporákům? Které máte nejradši a které naopak naprosto nesnášíte?
***
Záporák je v knize, alespoň dle mého názoru, naprosto nepostradatelný. A to vlastně v jakémkoli žánru. V pohádkách je to jasné, tam vždy bojuje dobro se zlem a podobné je to i ve všech fantasy a sci-fi příbězích, které mám já osobně nejraději. Padouch ale nemusí být vždy jen člověk, padouchem může být i osud, nebo série nešťastných náhod či nemoc (nejlépe psychiatrická).
Mám ráda padouchy, kteří mě něčím překvapí, mají hloubku a příběh, díky kterému se dozvíme proč jsou vlastně takoví, jací jsou a jaké události je k tomu vedli. Líbí se mi když je záporák opravdu chytrý a má důvody ke svému počínání, ať už je to třeba vendeta, nebo prostě jen touha po moci či majetku. Hrozně mě rozčilují záporáci kteří jsou zlí, podlí, zákeřní a namyšlení vlastně bezdůvodně, prostě jen tak, protože se jim chce. Do této kategorie řadím hlavně Dolores Jane Umbridgeovou, ta je nesnesitelná a hlavně je to jen hloupá ovce v davu bez vlastních názorů, která páchá zlo a ve své duté hlavě si myslí, že je na straně dobra.
Pravý záporák je pro mne ten, kterého vedou opravdu jen ty nejčernější myšlenky a pohnutky. Ten, který ví, že páchá zlo a dělá to naprosto úmyslně. Chce se pomstít, nebo si vydobýt respekt a strach v očích druhých lidí. Jsem možná trochu sadista, ale mám ráda opravdové zloduchy, až tyrany. Chci aby se mi při čtení o nich svíralo srdce úzkostí a abych trpěla zároveň s hrdinou v knize a plakala ve chvíli, kdy mu bude nespravedlivě ubližováno. Tohle se mi stalo například při čtení knihy Cizinka, kde byl mučen hlavní hrdina a já brečela a říkala si, že přeci nemůže zemřít!
Říká se o mně ale také, že trpím komplexem Matky Terezy a to se u mě projevuje tím, že se snažím vidět v každém dobro a těm méně zkaženým se snažím pomoci dostat se na tu správnou stranu. Tohle počínání se mi líbí v romantických knihách. Hlavní postavou je "záporák" kluk / muž, který má za sebou špatnou minulost, nepřeje mu osud, jeho pověst je v troskách ( říká se, že je děvkař, drsňák z pasťáku, celý potetovaný s pohleden vraha ), on ale jen neměl v životě štěstí, nikdo mu nepodal pomocnou ruku, všichni ho jen využívali a on potom už neměl sílu někomu vyvracet drby, které o něm kolují, přijme to jako pravdu a začne podle toho navenek jednat. Někde hluboko uvnitř je ale pořád ukrytý ten kluk, který touží po důvěře a obejmutí a pak přijde dívka, která prokoukne tu jeho ochranou slupku, zjistí jaký doopravdy je a pomůže mu začít nový život. Vím, že je to klišé, ale já to prostě miluju. Musí to být ale opravdu psychologické, pozvolné a opravdové, prostě dřina na několik měsíců, ne ve stylu, že tu holku jen zahlédne a už je napravený, to mě naopak děsně rozčiluje!
PS: A rozhodně není na škodu, když je to fešák! :-)
Koukám, že jsem se dnes pořádně rozepsala. Pokud jste se čtením vydrželi až sem, moc vám děkuji a budu moc ráda, když mi napíšete jak to se záporáky máte vy, opravdu by mě to zajímalo!
Mějte se zadumaně, vaše Katka
Žádné komentáře:
Okomentovat